Kostel Narození sv. Jana Křtitele v Osově

Pravidelné bohoslužby:

Neděle: 10:30 hodin

Historie

Chrám narození sv. Jana Křtitele v Osově je dílem vrcholného baroka a pochází z let 1734-1738. Pokyn k jeho stavbě dal tehdejší majitel panství, hrabě Jan Adolf Kaunic. Hlavní pohnutkou k tomuto rozhodnutí byl neutěšený stav farního románsko-gotického kostela ve Skřipli, jehož prostory byly citelně zchátralé a pro neustále přibývající počet obyvatelstva nedostačující. Již v roce 1677, kdy se panství dostalo do vlastnictví Kauniců, stává se Osov hlavním, Skřipel pak přivtěleným statkem. Místem určeným pro stavbu nového chrámu byl tedy zvolen Osov, sídlo šlechty. Základ byl položen 18. dubna 1734.

Po čtyřech letech dostavěný kostel vysvětil 28. září 1738 Zikmund Ignác Quardinian, biskupský vikář a hořovický děkan. Ještě se dokončovaly práce na varhanách (do r. 1739) a Božím hrobu (dokončen v r. 1741, nyní v depozitáři). Hlavní oltář byl dohotoven v roce 1740 a téhož roku vysvěcen biskupem pražským, hrabětem Šporkem. Prvním duchovním správcem se stal P. Josef Vavřinec Herman. V roce 1741 vznikla na žádost hraběte Kaunice osovská farnost, přičemž se stala filiální vsí původně farní ves Skřipel.   Václav Lenkvík z Hostomic uvádí ve své Kronice Podbrdska, že "Chrám vosovský je v  naší krajině nejkrásnější architektonická a zvláštním způsobem vyvedená stavba, počítá 15 velikých a 5 menších oken, je tedy velmi světlý veselý i příjemný."

Kostel Narození sv. Jana Křtitele se nachází severně od osovského zámku a je dílem italských stavitelů. Plán na jeho stavbu vypracoval a podal dne 13.3.1733 vynikající fortifikační stavitel Bartolomeo Scotti (1685-1737) z Milána, jenž se r. 1716 usadil na Menším městě pražském ve Vlašské ulici. Hrubá stavba byla odbývána tzv. robotou poddanými Kaunicových panství. Jeden z nich - Jiří Táborský ze Lštěně - při ní následkem pádu z věže tragicky zahynul. Stavbu řídil Scotti až do své smrti. Po roce ji dokončil jeho příbuzný znamenitého jména z četné družiny Luragů - Anselmo Martino Lurago, comský rodák, jeden ze stavitelů pražského hradu a kostela sv. Mikuláše.

Budova je jednolodní, obdélníková, se zaobleným presbytářem, postranní sakristií a oratoří. Její velmi hluboké základy spočívají na dubových pilotách. Vyduté západní průčelí se středním rizalitem ukončeným štítem nese portál se znakem rodu Kauniců a letopočtem 1737. Po stranách rizalitu se nacházejí výklenky se sochami svatého Václava a Kaunicova patrona svatého Adolfa z dílny Františka Ignáce Weisse (1695-1765), českého sochaře a řezbáře, od něhož pochází i vnitřní výzdoba - řezbářské a sochařské práce na oltářích a kazatelně. Ve 40. letech 18. století se nacházela pražská Weissova dílna na vrcholu svých schopností a byla v té době nejvýznamnější dílnou svého druhu. Sochy v osovském kostele se řadí k jejím nejdokonalejším dílům. Oltář Panny Marie zdobily krásné řezby představující výjevy z jejího života, oltář sv. Jana Nepomuckého pak řezby s podobami zemských patronů. V 90. letech minulého století byly bohužel zcizeny.
Stěny uvnitř kostela člení pilastry. V presbytáři sklenutém plackou se štukovou výzdobou jsou dva chiaroscurové obrázky nad okny a nástropní freska Boha Otce v kúru andělském se čtyřmi evangelisty v rozích. Na stropě chrámové lodě jsou fresky Narození a Smrt sv. Jana Křtitele, na klenbovém oblouku erb hraběcí rodiny Kauniců. Freskovými malbami vyzdobil stavbu vlašský mistr de Pini.

Oltářní obraz namaloval Jan Hesler z Prahy kolem roku 1740. Zajímavá je podobnost s oltářem pražského kostela sv. Jiljí.  Tesařskou práci prováděl Josef Loffler, pražský občan. Vystavěl i věž s křížem těžkým 200 liber. Kříž na věž připevnil Lofflerův polír Jan Wildt. Truhlářské práce včetně skříně v sakristii, na níž je napodobenina čenstochovské P. Marie, jsou dílem truhlářského mistra Josefa Pinsingera z Osova. Starodávná křtitelnice z červeného mramoru sem byla 5. října 1738 přenesena ze Skřipelského kostela.

Z nízké dřevěné zvonice ve Skřipli byly do osovského chrámu přineseny i tři zvony, z nichž nejstarší a největší byl ulit r. 1567 mistrem Brikcim v Praze. Druhý byl vyroben téhož roku ve stejné dílně, ale protože pukl, byl v roce 1754 přelit zvonařem Janem Jiřím Khűnerem z Malé Strany. Třetí zvon, který byl dílem zvonaře Valentina Lissiacka  z Prahy, byl dán do malé (sanktusové) vížky. Tento zvon, jakož i druhý výše uvedený, zrekvírovala za světové války dne 21.12.1916 bývalá vojenská rakouská správa pro válečné účely. Zničení unikl pouze nejstarší a největší, který je ve věži dodnes a nedávno prošel generální opravou.  Sanktusový zvon "poledníček" jménem Václav od zvonaře J. Diepolda z Prahy daroval kostelu Bedřich Schwarzenberg v roce 1922. Dne 28. května 1939 byl posvěcen a v osovské věži zavěšen nový zvon s nápisem: "Nedej zahynouti nám ni budoucím." Bohužel zde pobyl jen velmi krátký čas, neboť v průběhu války byl zkonfiskován. V červenci roku 2005 byly ve velké věži instalovány dva nové zvony zasvěcené sv. Václavu a Panně Marii, které kostelu věnovali manželé Sudíkovi z Chicaga. Zvony byly odlity  v německém Passově.

K nejcennějšímu vybavení chrámu patří varhany sestavené Ondřejem Nűderlem z Nepomuku v roce 1739. Za       1. světové války byly tyto nástroje velmi často rekvírovány k válečným účelům, ale osovské varhany tomuto nešťastnému údělu unikly. Totiž zdejší učitel František Valenta je ofotografoval a snímek zaslal místní kněz Václav Synek vojenské správě s poukazem na celkový sloh kostela a starožitnost, což bylo vojenskou správou uznáno, a proto se zdejší vzácné varhany zachovaly dodnes. Osovské varhany jsou mimořádně cenné a akustika zde vynikající. Pro nespornou kvalitu si zdejší kostelní prostory několikrát vybraly nahrávací týmy k pořízení zvukového záznamu. Například v roce 1990 se zde uskutečnilo nahrávání Haendelových varhanních koncertů s vynikajícím sólistou Jaroslavem Tůmou a orchestrem Virtuosi di Praga s uměleckým ředitelem Oldřichem Vlčkem, houslistou, který na pražských koncertech doprovázel světoznámého tenora Plácida Dominga. V kostele byl natočen i hudební pořad pro Českou televizi opět s Jaroslavem Tůmou, tentokrát v dialogu s hercem Ivanem Vyskočilem. Jaroslav Tůma zde vystupoval i při vánočním koncertě s vynikajícím trumpetistou Milanem Rejlkem.

Uprostřed chrámové lodi se nachází hrobka s ostatky dvanácti osob: prvního zdejšího faráře Josefa Hermana, který zemřel v roce 1749, matky kněze Každého, panských úředníků a jejich rodinných příslušníků.

V roce 1859 navštívil Osov kardinál Bedřich ze Schwarzenberga, aby zde sloužil mši a udělil svátosti biřmování.  V té době již bylo panství již téměř dvacet let majetkem knížecího rodu Schwarzenbergů (od roku 1840), kteří byli zároveň patrony osovského chrámu a nesli převážnou část nákladů na jeho údržbu.

V roce 1910 proběhla velká a důkladná oprava zevnějšku celého kostela i obou věží. Ty byly z větší části pokryty novým plechem, obě báně (makovice) pozlacené.

Po knížatech ze Schwarzenberga se patronem kostela stal nový majitel panství, komerční rada Václav Palivec, generální ředitel Colloredo-Mannsfeldských velkostatků. Hned v roce 1931 dal kostel "od hlavy až k patě spraviti asi nákladem 60.000 Kč. V báních obou věží nalezeny byly zápisy ze starých dob, které při provádění oprav byly doplněny novými záznamy, latinské spisy přeloženy do češtiny a pak zpět na původní místo v báních uloženy." (Zapsal František Malý, správce osovského velkostatku.)

12. června roku uděloval zde za přítomnosti lidu z celého okolí včetně majitele panství svaté biřmování kardinál  dr. Karel Kašpar.

Václav Palivec byl posledním patronem kostela, neboť po znárodnění veškerého jeho majetku v roce 1948 jsou opravy budovy závislé na státních příspěvcích a dobrovolných sbírkách.

K  zásadnější rekonstrukci stavby došlo v roce 1963. Od té doby kostel pomalu chátral. Koncem 80. let minulého století let se nacházel v natolik havarijním stavu, že hrozilo jeho uzavření. K tomu naštěstí nedošlo, protože od počátku 90. let začala probíhat jeho postupná rekonstrukce.

Během let 1998-1999 byly provedeny následující opravy a úpravy interiéru: oprava sakristie a zpovědní kaple pod věží (nové podlahy, zasklení oken, oprava omítek, nová elektroinstalace, vymalování, oprava mobiliáře v oratoři, odstraněna stará skříň a dřevěné pódium), oprava a rozšíření elektroinstalace v kostele, varhany dostaly elektrický pohon, dále došlo k  opravě věčného světla, vymalování presbytáře a vyčištění hlavního oltáře s pomocí bezplatně zapůjčené vysokozdvižné plošiny a vymalování vstupního prostoru u zadního vchodu. Sakristie vlevo od hlavního oltáře byla rovněž od základů zrekonstruována, stejně jako u oratoře byla zde položena nová podlaha, opravena omítka, vymalováno, zaskleno okno a zavedena elektřina. Byl položen nový koberec a místnost vybavena jako kaple s možností vytápění, kde lze sloužit mše. Práci a potřebný materiál uhradili věřící a sponzoři.
Byla opravena malá kostelní věž. Chrámová loď s výjimkou stropu byla nově vymalována, také kůr a schodiště k němu i obě malé kruchty. V sobotu 14. července 2001 byla zahájena kompletní oprava velké kostelní věže, 19. února 2002 proběhla kolaudace.24. července 2005 světící biskup Karel Herbst vysvětil nové zvony darované manžely Sudíkovými z Chicaga, které byly hned po slavnosti instalovány ve velké věži. Díky elektrickému pohonu každodenně vyzvánějí, a to v poledne a v 18. hodin. Velký zvon byl sejmut, opraven, obroušen a naladěn tak, aby souzněl s novými zvony. Poté byl opět zavěšen na původní místo.

V pondělí 21. srpna bylo započato s opravami šesti velkých oken v chrámové lodi. Nová okna byla instalována v polovině listopadu. Vzhledem k tomu, že kostel byl v 90. letech mnohokrát vykraden - stejně jako fara - velká část pozoruhodných památek odtud pravděpodobně navždy zmizela, jako například soška Pražského Jezulátka, trnová koruna ze stejného dřeva jako koruna Kristova, drahocenná soška zdobící víko křtitelnice, sochy andělů, svícny, a naposledy v roce 2005 velká socha z oltáře Sv. kříže. Zbytek cenných věcí byl odtud z pochopitelných důvodů odvezen a umístěn na bezpečné místo v depozitářích. V současné době je kostel vybaven alarmem napojeným na policejní ústřednu a dveře zabezpečeny silnými háky.
 V souboru památek berounského okresu dnes barokní osovský chrám Narození sv. Jana Křtitele představuje po Karlštejnu dílo nejvýznamnější.